Historie

KAPITOLA I.

Firmu založil dědeček František Martínek

„KOČÁRNÍK“ PŘIŠEL Z VANDRU

Výraz „kočárník“ není k nalezení v Malé československé encyklopedii (nakladatelství Academia 1986) ani ve Velkém slovníku naučném (encyklopedie Diderot1999), v současnosti prostě jakoby z českého jazyka vymizel.

Obchod v Liliové ulici v roce 1905

Když si v roce 1905 otevíral FRANTIŠEK MARTÍNEK živnost lakýrnickou a výroby barev v pražské Liliové ulici v Domě „U Vořechovských“, nesl ve svém výučním listě vedle jiného i označení „lakýrnický dělník-kočárník“. Znamenalo to, že umí vytmelit, vybrousit, natřít a čistě nalakovat kočár v bezprašném prostředí. Nevstupoval rozhodně na tenký led, měl totiž za sebou mnohaletou zkušenost z odborného vandru po střední Evropě, kdy zdokonaloval své profesní znalosti v Rakousku, Německu a především v Maďarsku.

Po návratu domů se vrhl do díla. Představoval živnostníka houževnatého typu, byl člověkem vytrvalým, který se nepustil své věci ani po nezdarech. A ty ho stíhaly dosti často. Zaměstnával průměrně 3 až 5 dělníků v letním období, v zimě pak pracoval v dílně sám. S rozvojem živnosti stoupal rozsah prací a potřeba fermežových barev. Proto zakoupil nálevkový třecí stroj o obsahu 50 litrů poháněný elektromotorem. Barvy si třel jen pro potřebu vlastní živnosti, fermež, laky i pigmenty kupoval. Celoročně vyráběl asi pět tun barev. Po první světové válce, kdy do živnosti nastoupil jako učeň majitelův syn František junior (1919), nastala stavební konjunktura a firma se stěhovala do nových prostor v ulici U Staré školy. Celoroční výroba barev se zvýšila na víc než deset tun, dílna byla vybavena tříválcem 80 cm, míchačkou na 100 litrů, postupně k nim přibyly i dva duplikátorové kotle, pod nimiž se topilo plynem.Prodejna v PařížskéŽivnost prosperovala, k světu se měl i vyučený syn, který si v polovině dvacátých let nechal patentovat „lakýrnický věšák“, vítanou pomůcku ve stavebnictví. Věnoval se i zdokonalování výroby barev. Pro svou tehdejší hlavní výrobní činnost – výrobu emailů na šperky – kupoval francouzskou pryskyřici a americkou tmavší k výrobě laku do tmele.

V roce 1930 se stal František Martínek senior společníkem firmy Lakovar-chemická továrna, spol. s r.o. v Hradci Králové, s druhým největším podílem. Jednalo se o úspěšný podnik, který byl v té době výstavbou i technickým vybavením na velice solidní úrovni. Vyráběl prakticky všechny olejové výrobky se zaměřením na lakýrníky jako odběratele. A co mateřská živnost pražská? Tu odkoupil v roce 1932 od otce FRANTIŠEK MARTÍNEK syn, aby začal psát druhou kapitolu rodinné firmy.


KAPITOLA II.

Otec překonal krizi i německý kriminál, ale …

VŠECHNO UKRADLI

Archiv hlavního města Prahy má v matrice učňů bývalého Společenstva lakýrníků, natěračů, malířů písma a štítů zapsán pod pořadovým číslem 1253 údaj:

„FRANTIŠEK MARTÍNEK, narozen 3.7.1903, který se učil lakýrníkem u firmy František Martínek v Praze od 1.7.1919 po dobu 3 let. Zkoušku vykonal dne 1. června 1922 s výsledkem: z lakýrnictví – velmi dobře, z malířství písma – dobře.“

V oné době však vyučený lakýrník ovládal na výborné úrovni i svého koníčka. Tím prvotním byl atletický běh na 800 m, dvakrát na této trati dokonce oblékl reprezentační trikot. Po absolvování vojenské základní službě vyměnil atletickou dráhu za cyklistiku. Na něm pak dosáhl úrovně prvotřídní. Pětkrát vyhrál domácí šampionát na dráze i silnici, při světovém šampionátu skončil dvakrát na čtvrtém místě. Navzdory výsledkům se však kolo v tehdejší době nemohlo stát prostředkem obživy, ten představovala profese lakýrnického dělníka ve firmě otce. Věnoval jí proto veškerou energii značně umocněnou předchozím vrcholovým sportem. Nejenže začal ve volném čase pracovat na prvních pokusech ve výrobě a vaření laků a emailů, ale navíc v průběhu dovolené podnikal s manželkou studijní cesty do ciziny. V roce 1929 na motocyklu cestoval po Švýcarsku, Francii a Itálii, o rok později autem Aero zavítal do Skandinávie a pobaltských zemí Estonska, Lotyšska a Litvy. Jeho poznatek o tamní práci v oblasti barev a laků?

Společný výlet zaměstnanců na Slovensko

„Ze všech těchto států se nám v jakosti a čistotě práce mohou rovnati jen Rakousko a Švýcarsko. Francie uhýbá spíše do kumštu a řemeslně se nám nevyrovná. Naše sériové práce lakýrnické, bělost emailů, jejich lesk a odborné vypracování, to vše daleko předčí okolní státy.“ Tyto poznatky si zapsal do svého deníku. V roce 1932 se mladý František Martínek osamostatnil odkoupením živnosti od otce. Stalo se tak v období nejhlubší hospodářské krize, kdy bylo nutno svádět těžký existenční zápas. Jako samostatný mistr prováděl práce lakýrnické s vlastními barvami, laky a emaily. Zprvu zaměstnával dva pracovníky, později se jejich počet dle potřeby zvyšoval. Dokázal předvídat vývoj na trhu a dle toho rychle usměrňovat vlastní činnost. Tvrdil, že obchod má v tomto směru mnoho společného s vrcholovým sportem. Zúčastňoval se pravidelně veřejných soutěží svého oboru a v konkurenci 30-40 firem z celé Československé republiky končil vždy mezi pěti nejlepšími.

Zalistujme v deníku tehdejšího šéfa firmy. „Konkurence nemohla pochopit můj způsob práce. Nemohla pochopit ani v té době dosti neobvyklý postoj k zaměstnancům. V čem spočíval? Šlo o to, že zaměstnanci se stali spolupodnikateli. Dohlíželi na mé kalkulace, k nim jsem si chodil pro kontrolu obtížných situací, viděli do mého účtování a znali přesně ceny, za které jsem zboží nabízel. A když toto všechno znali a viděli můj malý zisk, tím větší byla jejich snaha. Sami se totiž podíleli 15 procenty z mého zisku. Toto otevřené jednání se zaměstnanci vyloučilo z našeho středu nepoctivce. V té době jsem měl 40 zaměstnanců, což bylo v oboru rekordní množství. Po dvou letech se z nich vytvořil základní kádr 15 dělníků, na něž jsem se mohl nejenom spolehnout, ale z nichž mnozí mne ještě v agilnosti předčili. Dával jsem jim v jistém rámci naprostou volnost v jednání. Nikdy jsme nedělali víc jak 48 hodin týdně. Já sám jsem dělal manažera, šoféra, šéfa, chemika, nákupčího, vše muselo v mém případě jít rychle, musel jsem jít příkladem…“ Firma se v třicátých letech rychle rozrůstala. V roce 1935 dostavěl její majitel v Modřanech výrobní objekt pod označením „František Martínek, výroba barev a laků Framar.“ Varna s hliníkovým kotlem o obsahu 800 litrů a dvěma kotli o obsahu 200 litrů. Třecí zařízení pak sestávalo ze čtyř stojatých „třívalců“ a tří míchaček, vyráběly se zhuštěné oleje, fermeže a laky.

Továrna v Modřanech - 1936

Další etapa modřanské výstavby se uskutečnila v roce 1939, kdy byl zakoupen sousední pozemek a postavena továrna, v níž byla nová větší varna a zapuštěný zásobník na ředidla o obsahu 10 000 litrů. Pracovní kolektiv se rozšířil na 18 dělníků a administrativní pracovnici, navíc docházel dle potřeby i účetní. Již předtím (1938) firma opustila původní krám U Staré školy, pronajala si nový, podstatně větší, v Pařížské ulici 38. Jeho činže byla sice mnohem vyšší, nicméně nová poloha, která byla podstatně více na očích kupujících, vše bohatě vrátila. Výloha obchodu dostávala každé dva týdny novou podobu (obrazy, sochy, keramika, vše spojeno s firemními tubami barev pro umělce). Do obchodu mířilo stále více odběratelů zvučných jmen v československém malířství, např. Lada, Tichý, Hoffman, Rada, Zikmund. Právě při výrobě olejových barev pro umělce firma úzce spolupracovala s významnými výtvarníky. Ti dávali své posudky na jasnost barevných tónů, konsistenci, světlostálost, šlo prostě o komplexní technické posouzení. Řada z nich docházela do výrobny v Modřanech a zúčastňovala se míchání i tření, konečné fáze a plnění tub. Ona úzká spolupráce ukazovala na přednosti i případné vady firemních výrobků a nesmírně pomáhala při zvyšování kvality.

V roce 1938 získala firma smlouvu na nátěry sloupů elektrického osvětlení v celé Praze. Stalo se tak dík nízkým cenám, které konkurence nebyla schopna nabídnout. Důkazem vysoké kvality byl fakt, že barva vydržela po dlouhou dobu deseti let! Počátek II.světové války se logicky promítl i do provozu firmy. Výroba byla citelně omezena malými příděly olejů a pryskyřic a v roce 1941, kdy byla výroba nátěrových hmot úředně zastavena. V té době se výroba orientovala na nedostatkové zboží (akvarely pro školy, barvy pro umělce, pasty a leštidla). V roce 1942 přišla další omezení a záhy byl majitel firmy František Martínek zatčen kriminální policií. Důvod? Rozsudek dvouletého trestu byl odůvodněn „nedovoleným zpracováním surovin pro válku důležitých.“ Osm měsíců byl vězněn v Praze na Pankráci, dalších osm měsíců v bavorském Bernau. Před vánočními svátky 1943 se z vězně stala pomocná síla u potápěčů. Později byl přemístěn do továrny poblíž Bayreuthu. V září 1944 byl propuštěn, mohl se vrátit ke své firmě, kterou vedla jeho manželka. Jak sám přiznal, měl hlavu plnou plánů, ale podlomené zdraví mu nedovolovalo se zapojit do práce. Radost z konce války byla do jisté míry utlumena víc než půlmilionovou ztrátou, kterou představovalo vyhoření krámu a skladu v Pařížské ulici při květnovém povstání. Modřanská továrna však újmy nedoznala a výroba se v ní rozběhla již 15. května 1945. Po válečných útrapách se stal šéf opět vůdčí postavou. V deníku je zapsáno: „Opět jsem pomáhal na nejhrubších pracích, abych pozvedl morálku. Ráno jsem zatápěl hodinu před příchodem zaměstnanců a již v 7,05 h pracovali všichni pilně a v teple. Zprvu nás bylo šest, 9 postupně stoupl počet na 18.“ Byla zrušena lakýrnická živnost a firma se zabývala jen výrobou. Podstatně se rozšířil její sortiment, téměř třetinu produkce tvořily umělecké barvy-vodové, anilinové, temperové a olejové. Úspěšný rozvoj firmy byl však přerušen v březnu 1949, kdy byla na firmu uvalena národní správa.

Původní vzorkovnice Framaru

27.prosince 1949 byl nucen František Martínek předat výrobu včetně osazenstva národnímu podniku Spojené továrny na barvy a laky. „Byla k nám dosazena národní správa a mě bylo slíbeno, že výroba zůstane pohromadě s celým kolektivem, podnik půjde dále a já budu pracovat jako mistr. Dopadlo to však vše jinak. Během krátké doby bylo všechno zařízení sešrotováno a firma přestala na dlouhou dobu existovat. Její prostory převzala továrna Chirana, v níž jsem mohl pracovat jako šofér a závozník.“

Tolik z deníku Františka Martínka, který se po návratu z komunistického lágru v Jáchymově v roce 1953 vrátil ke svému lakýrnickému řemeslu v Barrandovských ateliérech a později již jako důchodce dělal lakýrníka pod tehdejším Národním výborem až do svých 75 let. Ve svém volném čase se i nadále věnoval svým dávným láskám – cyklistice a trempingu na známé chatové osadě „Ztracenka“. Tradice firmy byla na dlouhou dobu násilně přerušena. Lakýrničině a barvám však zůstal věrný po celý život.

 

KAPITOLA III.

Deset let bojů o navrácení majetku

POČÍTAČ A TISÍCE RŮZNÝCH ODSTÍNŮ

Psal se rok 1990, od sametové revoluce uplynulo pouhých pár týdnů, kdy se Ing.JIŘÍ MARTÍNEK v předvečer svých padesátin pustil do příprav obnovy rodinné tradice prodeje nátěrových hmot. Nečinil tak jen z jisté morální povinnosti jít ve stopách dědečka a otce, ale především z touhy uplatnit své odborné znalosti v nové roli. Neboť, jak o něm tvrdili jeho přátelé, ať byl zaměstnán kdekoliv, vždy ta jeho profese voněla barvami a laky. „Jsem vyučený v oboru barvy a laky, pracoval jsem jako zkušební lakýrník a současně studoval večerní průmyslovou školu chemickou.“ A protože patřil mezi nejlepší studenty, byla mu nabídnuta možnost studia na Vysoké škole chemicko technologické, kterou dokončil v roce 1966. Své odborné znalosti nadále soustavně zdokonaloval, nejprve postgraduálním studiem na VŠCHT Pardubice. Posléze dokončil i studie zaměřené na ekonomiku na Vysoké škole lesnické a dřevařské ve Zvolenu. Praktické znalosti se rozhodl uplatňovat i obnovením tradice rodinné firmy, nesoucí v období 1991–2002 název „Ing. Jiří Martínek-Framar“. Počínaje rokem 2003 pak má ve štítu „BARVY FRAMAR, s.r.o.“ Počátky nové etapy však nebyly snadné. V roce 1991 mu byla vrácena na základě prvního restitučního zákona část dílen, v podstatě však jen budovy bez jakéhokoliv strojového vybavení. To bylo nutno zakoupit za pomoci dvoumilionové půjčky, aby v dvaadevadesátém mohl být otevřen velkoobchod s nátěrovými hmotami. Kolektiv Framaru po válceFilozofie byla jasná: co se vydělalo, to se investovalo do postupného rozšiřování. Až po dalších osmi letech soudních sporů dostal Jiří Martínek zbytek znárodněného (ukradeného) majetku. Již od začátku se snažil směrovat své aktivity prodeje do oblasti především malých a středních firem se zaměřením na stavebnictví, malířské a natěračské práce, kovovýrobu, zpracování a úpravu dřeva a na specializované prodejny. Postupem času se pak dodávky rozšířily i do velkých firem. V roce 1994 byl zakoupen z Finska tónovací automat plně řízený počítačem-systém Monicolor, v roce 1997 pak další od stejné firmy-systém Temacolor. V současnosti má firma devět tónovacích automatů řízených počítači, jejichž pomocí je možno namíchat tisíce různých odstínů barev v množství od jednoho litru. Hlavní oblasti tónování jsou fasádní a malířské barvy, krycí barvy na kov a dřevo a minerální podklady, lazurovací laky, dekorativní omítky a mnoho speciálních a průmyslových barev. Velký důraz je kladen na prosazování vodou ředitelných nátěrových hmot, vzhledem k jejich příznivějšímu vlivu na životní prostředí proti klasickým rozpouštědlovým.

Firma však nemá zájem jen o komplexní zásobování zákazníků, ale provádí i odbornou poradenskou službu. Snahou je, aby zákazník byl plně uspokojen v jednom místě nákupu. O správnosti této cesty svědčí skutečnost, že dnes má firma přes 7000 registrovaných zákazníků a jejich počet se soustavně zvyšuje. A co chystá firma, mající v současnosti 22 zaměstnanců, na úvod druhého staletí své činnosti? Podle slov třetího šéfa rodinné fírmy Jiřího Martínka půjde zejména o další rozvoj a vybavení firemního skladu, vylepšování technické a technologické dokonalosti a systematické rozšiřování služeb poskytovaných zákazníkům.

K tomu slouží již probíhající pravidelné školení zaměstnanců, znamenající velký posun v jejich odborném růstu. Navíc pak BARVY FRAMAR s.r.o. rozšiřuje svůj sortiment v oblasti tónování i v ostatních směrech, Velký důraz je kladen na výběr prodávaného sortimentu, který musí splňovat vysoké kvalitativní parametry a zároveň musí být cenově výhodný. Rozšiřována je také specializace v průmyslových odvětvích jako je například antikorozní ochrana a odvětví dřevozpracujícího průmyslu.

V každém případě bude mít firma i ve své druhé životní stovce vládce z rodiny. Po dědovi, otci a synovi v budoucnu převezme žezlo vnučka Monika, absolventka grafické školy, která se již několik let podílí na spravování firmy. I ona propadla kouzlu barev, majících v rodinném erbu stoletou tradici.

KAPITOLA IV.

I ve sportu je tradice

FRAMAR NA KOLECH

V roce 1938 František Martínek založil tradici nového cyklistického závodu nesoucího jméno Framar. Stal se z nějdruhý nejstarší sprintérský závod na dráze, hned po Velké ceně Paříže. Velká cena Framaru je pořádána každoročně s výjimkou tří let.

Momentka ze závoduSám zakladatel závodu byl velkým sportovcem, pěstoval atletiku a cyklistiku. V pozdějších letech se uplatnil jako trenér a masér předních československých cyklistů.

Od roku 1941 se Velká cena Framaru jezdí na velodromu v Praze Strašnicích. Na start se za dobu pořádání závodu postavilo a do listiny vítězů Framaru zapsalo mnoho předních závodníků z 22 zemí, včetně mistra světa a olympijského vítěze Antona Tkáče a mistra Evropy Pavla Buráně. V Od roku 2000 je závod zapsán mezi 10 Velkých cen sprinterů světového kalendáře mezinárodní cyklistické unie.

Díky sponzorství firmy Framar a dalších cyklistických nadšenců a sponzorů je zachována tradice toho závodu a tedy i odkaz jejího zakladatele.

„Jsme hrdí na to, že naší soutěží přispíváme k tomu, aby čeští cyklisté-sprinteři vyrůstali a zlepšovali svoje výkony. Framar zůstane i do budoucna symbolem dlouhodobého snažení, mající za úkol přivést naší závodní cyklistiku na mezinárodní úroveň. Ctíme v tomto směru záměry mého otce“ říká Jiří Martínek, syn zakladatele Velké ceny Framaru.